Jako malá holka jsem snila svůj sen. Měla jsem totiž takový nápad. Velký nápad. A byl růžový. Sen, který mě přitahoval mocnou silou. Cítila jsem jeho posvátnou přítomnost, když mě trpělivě provázel dětstvím i dospíváním. Když mé kroky vedl na místa, kde jsem poznávala a testovala sílu myšlenky, zatímco mé okolí prožívalo své první nikotinové opojení. Kdykoliv připravený na to, abych ho poznala blíž a nechala se jím pohltit. Každá zdánlivě nepříjemná událost v životě proměněná v pozitivní lekci mě k němu posunula blíž. Byl mi stálepřítomným průvodcem, směřováním a rozpomínáním na to, kdo jsem a co tu vlastně dělám.
Byla jsem stále více zaměstnaná všemi možnými aktivitami, které naplňovaly různé mé vnitřní potřeby: tvořit, být užitečná, vnášet smysl do chaosu, jasný záměr do nepřehledných situací a laskavé naslouchání spolu s tichou podporou do těch bolavých. Žila jsem bohatým a barvitým vnitřním životem a byla součástí rozmanitých učících a sebepoznávajících se komunit. Postupem času jsem ale začala poznávat druhou polovinu svých schopností v manažerských pozicích. Sestavovala a řídila jsem projekty, vytvářela koncepce a modely, nastavovala strategie a systémy, navrhovala architektury, optimalizovala procesy. Ve prospěch druhých jsem využívala sílu strukturovaného myšlení, systematičnost, schopnost vnímat detail a celek současně a vnášet jasný záměr a smysl tam, kde chybí.
Někde hluboko se ale začal stále hlasitěji ozývat růžový sen. Můj životní záměr, smysl a důvod, proč každý den znovu vstát. Rozhodla jsem se naplno věnovat největšímu projektu, který měl mnoho neznámých, ale o to byl přitažlivější. Stala jsem se matkou. Poprvé. Podruhé. Potřetí. A počtvrté. Nastoupila jsem do vlaku, který s každým dalším dítětem uháněl rychleji a rychleji. Byla (a je) to jízda života a někdy i o život. Zažívala jsem nejšťastnější chvíle, ale sáhla si i na dno svých sil. Podívala se bolesti do tváře, když jsme poprvé čelili diagnóze jednoho z našich dětí. Zhroutil se nám svět. Rozhodli jsme se jej ale postavit znovu a v tom, co se zdálo jako konec, objevovat skrytý poklad.
Díky péči o děti jsem začala více rozumět svému vlastnímu dětství. Na svět totiž pohlížíme ze stejného konce Gaussovy křivky. Díky nim jsem také začala znovu objevovat svou autentickou pravdu. Ležela za hranicí přesvědčení, o kterých jsem ani netušila, že jsou mojí součástí. Procházela jsem údolím stínů nefukčních vzorců myšlení a chování, rodových úhlů pohledu a mínění. Bylo to těžké, protože tváří v tvář vyčerpání nabývala přesvědčení na síle a mohutnosti. Musela jsem se znovu jako už tolikrát v životě rozhodnout. Budu se zaměřovat jen na to, co se mnou rezonuje. Jaká je má pravda? Co mé srdce rozezpívává?
Nová strategie přežití se ukázala jako spolehlivá cesta ze začarovaného kruhu hluboko vepsaného v paměti. Jasný záměr se stal životní nutností, novou strategií žití. Růžový sen byl zase přítomný. Ve své plné síle mě dovedl zpět k pozornému naslouchání, laskavé podpoře a vnášení odvážné jasnosti do nepřehledných situací. Provedl mě další řadou výcviků, abych se mohla naplno oddat proudu koučování. Můj růžový sen, který jsem snila už jako malá holka, se začal stávat skutečností.