Naše opakující se témata mohou odrážet to, co nosíme uvnitř. Život nám je jen věrně zrcadlí, abychom je mohli zahlédnout. I když je takový pohled do zrcadla někdy náročný a frustrující, může nám pomoct propustit to, co nám už neslouží. Jaká zavazadla s sebou stále nosíme? Která z nich jsme převzali od svých rodičů? Která jsme si nabalili sami? A co z toho už chceme nést dál?
Justýna tvrdě pracovala už od dětství. Životní okolnosti ji donutily velmi brzy dospět a starat se o sebe. Její rodiče byli velmi přísní. Nejen na ni, ale především sami na sebe. Vlákno silných tvrdých žen, které musejí zvládnout vše, mělo v rodové linii Justýny hluboké kořeny. Okolí ji vždy vnímalo jako cílevědomou a ambiciozní dívku, která dosáhne jakéhokoliv svého předsevzetí. Pro její sílu ji vyhledávali v nouzi nejen kamarádi. Věděli, že ona je nezklame.
Někde uvnitř ale stále přebývala malá Justýnka, která strádala nedostatkem lásky, něhy a laskavosti. Už od prvního sezení se vynořovalo opakující se téma. „Je toho na mě hrozně moc. Jsem přetížená. Potřebovala bych si odpočinout. Vypnout. Vydechnout. Jinak mě to zničí..“ Justýna si uvědomovala, že svůj život má ve svých rukou. Nevěděla ale, jak získat to, co jí tolik scházelo.
Opakovaná sezení představovala cestu postupných kroků a krůčků. Příležitost zaměřit pozornost jen a jen na sebe. Na uvědomování si vlastních potřeb. Ruku v ruce s jejich naplňováním. Každé setkání znamenalo objevení další vrstvy, nových vláken ve zašmodrchaném klubku života bez radosti. V koučovně si mohla dovolit odložit těsnou masku a brnění, kterými se obklopovala od dětství.
Zatuhlá sanice, pocit šedi, tíha na hrudi a stále se opakující 'Musíš! Musíš!' Justýně evokovali dětství v domě rodičů. Měla pocit, že je svou matkou..
V sérii sezení zaměřených na témata uvolnění a laskavost k sobě si Justýna uvědomila, že si musí odpustit. Odpustit si, že byla a je na sebe tak tvrdá. Udělat tlustou čáru za neutěšeným dětstvím. Přetnout vlákno tvrdých žen, které nemají vybudovaný vztah z nejcennějších – vztah k sobě. Nechtěla to předávat dál svým dětem. Rozhodla se batoh, který dosud vláčela na svých bedrech, odložit.
Našla v sobě sílu poděkovat za vše dobré a pozitivní, co od svých rodičů získala. Na tom se rozhodla stavět. Uvědomila si, že toho nebylo vůbec málo! Přes brýle vnitřního smutku to ale dosud nebyla schopná vidět. Vědomě a s odhodláním sobě vlastním se rozhodla odložit to, co bylo z rodového dědictví již nefunkční.
Když se v procesu vlastní proměny obrátila do budoucnosti ke svým synům, propukla v pláč. Věta “Mám vás ráda jako sebe” se ukázala jako klíčová v objevení nejhlubší vrstvy, která jí bránila být sama sebou a šťastná. Objevila nový zdroj, ze kterého mohla čerpat – lásku k sobě. Laskavost a měkkost. Přívětivost a poddajnost. Vnitřní klid. Smíření. Byla připravená začít novou životní fázi..
____________________
Příběhy klientů vycházejí z reálných sezení v mé praxi. Pro zachování anonymity klientů byla pozměněna jména a některé detaily, které by mohly vést k odtajnění jejich identity. Chcete se nechat příběhy pravidelně inspirovat? Přihlaste se k odběru novinek v zápatí stránky.
Rezonuje s vámi Justýnin příběh? Vláčíte s sebou zavazadla plná nefunkčních přesvědčení, negativních myšlenek a postojů vůči sobě? Rodové dědictví, které nikomu neslouží? Chcete se toho zbavit a začít znovu a jinak? Zvu vás na sezení nebo do koučovacího programu Integrátor. Ráda vás na vaší cestě za radostným a naplněným životem podpořím.